Přátelská inspekce na Ukrajině

V Nadaci Tipsport od počátku ruského vpádu na Ukrajinu podporujeme projekty, které této zemi a jejím lidem pomáhají zvládat válečný stav. Prostřednictvím partnerských organizací jako je Post Bellum, Save Ukraine a Přes hranice EU soustředíme pomoc v kritických místech přímo na Ukrajině. Právě s poslední zmiňovanou jela do Zakarpatské oblasti naše projektová manažerka Zuzana. V tomto článku přináší osobní reportáž ze své cesty.

Předseda spolku Přes hranice EU Radim Kupec pozval naši nadaci na „přátelskou inspekci“ přímo do terénu. Nad jeho nabídkou jsem ani chvíli neváhala: chtěla jsem se seznámit s kontextem humanitární pomoci na místě, potřebami a příběhy lidí. Naším úkolem bylo taky předat do dočasných azylových domů baterie Ecoflow, které se podařilo zajistit díky finanční podpoře Nadace Tipsport. Zároveň jsme organizaci Přes hranice EU a jeho dobrovolníky podpořili taky pořízením dodávky.

Náš týden na Ukrajině byl hodně intenzivní. Od rána do večera jsme měli připraven program: obhlídky objektů, kde bydlí lidé, kteří museli opustit své domy, i setkání se zástupci místních samospráv.

Červená Koločava

První dny jsme strávili v Koločavě, klidném maloměstě s pocitem vesnice, ležícím v údolí blízko řeky sevřené Karpatským pohořím. Na silnici potkáváte krávy, nakoupit můžete v moderním supermarketu, malých obchodech nebo i na pravidelném trhu. Je to území, kam se přesunuly stovky lidí, kteří museli svůj domov opustit. Jejich původní už buď neexistuje, nebo se do oblasti nelze vrátit. Mnoho rodin bylo roztrhnuto, část rodiny uprchla a část zůstala v oblastech, které už obsadilo Rusko, bez možnosti opětovného shledání. Přímé boje tady sice neprobíhají, ale rakety přes oblast létají a místní sledují mobilní aplikaci, která v případě rizika spustí výstražný alarm a na mapě země ukáže rizikové oblasti červeně. To se nám stalo hned druhý den, kdy v telefonu zčervenala celá Ukrajina.

Starosta Koločavy Vasil Chudinec nám ve své kanceláři vypráví, že se začátkem války získal další funkci – společně se zástupcem armády je to právě on, kdo obchází rodiny s příkazem, aby naplnili povinné odvody nových vojáků. A tahle dvojice chodí rodinám oznamovat, že jejich táta, bratr nebo syn ve válce padl. S hořkým úsměvem konstatoval, že když je dva na ulici lidé vidí, modlí se, aby nešli právě do jejich rodiny. Milá Natália, v jejímž penzionu bydlíme, nám večer ukazuje na mobilu fotku hezkého mladého muže, kterého zná odmala. Fešák v uniformě, doma má těhotnou ženu a tříletou dceru. Čeká ho návrat domů z války. V rakvi.

Baterie od Nadace Tipsport

V azylových domech bydlí tzv. vnitřně vysídlené osoby, tedy ukrajinští uprchlíci, převážně uprchlice. Několik z nich postupně navštěvujeme a předáváme baterie, díky kterým budou moci i při pravidelných výpadcích elektřiny uvařit sobě i dětem jídlo a používat mobily nebo laptopy na online výuku.

Přednášky z fronty

Uvědomuji si, že tihle školáci jsou tak trochu ztracená generace – dva roky války a předtím dva covidové roky nebyly ve škole, neviděly své spolužáky ani učitele. Udržet kontinuitu výuky je za války nesmírně náročné. Někdo mi tu vypráví příběh o vysokoškolském učiteli, který své přednášky vysílá z fronty. Pověsí telefon na dron, ten vyletí nahoru, aby měl signál a spojení. Jen musí pravidelně měnit polohu dronu, aby učitele s jeho spolubojovníky nemohly lokalizovat nepřátelské satelity.

Obraz od paní z města, které už neexistuje

Dočasné domy uprchlíků jsou plné těžkých příběhů a traumat. I přesto jsou tu všichni nesmírně milí a vřelí, na první pohled nejsme konfrontováni se smutkem nebo strachem, lidé tu žijí v bezpečí a pohodlí.

Dostáváme obří porci narozeninového dortu dvacetileté oslavenkyně. Jinde mě usměvavá stará žena obdaruje obrazem, který namalovala. Radim mi vzápětí vysvětluje, že paní je z Bachmutu. Její domov, stejně jako celé město už neexistuje. Přemýšlím nad tím, jak se asi cítí starý člověk, zvyklý na své domácí prostředí a okolí, náhle přesunutý do neznámé části země s vidinou, že nemá kam se vrátit, co dělat a třeba ani komu zavolat. Jako například jiná elegantní stará dáma, která při nástupu do dočasného doma v rámci podpory dostala mobilní telefon. Pouští si na něm klasickou hudbu, protože není nikdo, komu by mohla zavolat. Je těžké se u takových příběhů nedojmout a nerozplakat.

Kromě domovů pro vnitřně vysídlené jsme navštívili taky internátní domov pro děti s kombinovaným postižením ve Vilšanech. V rozsáhlém areálu s velikou zahradou žije trvale víc než tři sta dětí, od malých čtyřletých až po věkově dospělé, s různými druhy postižení.

Dobrovolníci z organizace Přes hranice tu za dětmi chodí už roky. Díky spolupráci se studenty speciální pedagogiky z Čech jsou tak místní děti na češtinu zvyklé. Dáváme si kávu v čerstvě otevřené sociální kavárně, projektu na Ukrajinu poměrně unikátním. Obsluhují tu sami klienti a zvládají to bravurně a mile. Ale nepřijeli jsme sem kvůli kávě. Vezeme několik dětí na výlet, jedeme na piknik k jezeru! Radost vybraných klientů je obrovská, fotí si selfíčka a těší se na pečené buřty.

Škála pomoci, kterou tato organizace nejen v Zakarpatské oblasti poskytuje, je neuvěřitelná. Jsem upřímně hrdá na to, že ji v Nadaci podporujeme, na vlastní oči tu vidím, že nadační prostředky doputovaly tam, kam měly a zlepšují život lidem, v jejichž situaci by se nechtěl ocitnout nikdo z nás.