Ulice, kterými jsem chodívala, jsem vůbec nepoznala
Už když se v médiích objevily první zprávy o tornádu, které na jižní Moravě zpustošilo několik obcí, lidem z Nadace Tipsport hlavou běžely myšlenky, jestli jsou v pořádku všichni zaměstnanci skupiny Tipsport a jejich blízcí. Den po neštěstí proto nadace kontaktovala oblastní vedoucí ze zasažených lokalit a zjišťovala situaci. Díky jejich obdivuhodné informovanosti se ještě ten den podařilo spojit s zaměstnankyní, které přírodní katastrofa poničila dům, auto a vinici. Nadace pro ni zajistila finanční pomoc ze Zaměstnaneckého solidárního fondu.
Jak dlouho v Chanci pracujete? (Pozn. redakce – sázková kanceláře Chance patří do skupiny Tipsport)
Zhruba rok a půl, takže jsem ještě nováček. Práce na pobočce Chance mě baví, nedokážu pracovat třeba někde ve fabrice. Ráda jsem v kontaktu s lidmi a toho si na pobočce užiju až dost. Také mi vyhovuje možnost pracovat na krátký a dlouhý týden. Navíc jsou tu skvělí lidi, moje kolegyně z pobočky i můj šéf, oba mi po nástupu hodně pomáhali a vzájemně si vždycky umíme vyjít vstříc. Jen teď chodí daleko míň zákazníků, všichni odklízí, pomáhají, nebo jsou tak unavení, že na sázení nemají pomyšlení.
Tornádo obrátilo život naruby všem. Kde jste byla vy, když se to stalo? Byla jste na místě vy nebo někdo z rodiny?
To bylo velké štěstí v neštěstí, nikdo z rodiny nepřišel o život, a kromě pár modřin nikomu nic není. Tedy po fyzické stránce. Já byla zrovna na cestě v autě s mým psem, tak deset, patnáct kilometrů od Hrušek. Ještě než jsem vyjela, koukali jsme s přítelem na mraky a on říkal, že z toho nic nebude, ani nezaprší. Víc se mýlit nemohl. Najednou se zvedl vítr, vzduchem vířilo listí, pak už i větve a najednou se do auta z boku opřela kanonáda. Kroupy jak tenisové míčky, byl to neskutečný rámus. Neměla jsem se kam schovat, u benzínky pod střechou bylo auto na autě, tak jsem jela dál. Měla jsem strach, že to nevydrží okna a ty ledové koule se pustí do nás. Vůbec jsem netušila, co se to děje, najednou kolem začali svištět hasiči, sanitky, pak i rakouští hasiči a sanitky. To už mi bylo jasné, že to je hodně vážné.
Jak jste zjistila, co se děje?
Vrátila jsem se rychle domů, do pronájmu, kde momentálně bydlíme, protože domek jsme právě začali rekonstruovat. V bytě jsme měli vytlučené okno a na parapetu mezi střepy ležela jedna ta velká kroupa, která už napůl roztála. Nechápu, že ostatní okna vydržela. Zjevně to tam nebylo tak zlé, je to od Hrušek skoro dvacet kilometrů, takže byt to jen „lízlo“. Nešla ale elektrika, nefungoval telefon, mobilní sítě byly vypnuté. Auto mám pomuchlané, lak místy úplně chybí, všechna světla jsou rozbitá. Škoda odhadem okolo sto tisíc, ale jakmile vyměníme světla, auto snad bude zas pojízdné. Pojízdné auto je tady dneska zázrak, hodně aut v okolí dopadlo hůř.
Vy máte dům v Hruškách, že ano? I další členové vaší rodiny?
Máme, ještě pořád máme. Můj bratranec to říct už nemůže. Jeho dům se musel strhnout, jeho auto ani garáž jsme ještě ani po týdnu nenašli. Teta, která bydlí o dvě ulice dál, sice dům má, ale bez střechy a štít se bude muset taky strhnout a udělat nový. Z celé její ulice zůstaly stát jen asi tři domy, takže nedopadla úplně nejhůř. Nám tornádo poškodilo nedávno položenou střechu, vytlouklo komplet okna. Jak další dva dny pršelo, do domu zatékalo, takže všechno navlhlo a bojujeme s plísní. A malý vinohrad po dědečkovi i velký strom, který u něj stál, jsou prakticky pryč.
Ale máte teď kde bydlet, že ano?
V bytě je to v pohodě, okno už je zasklené, tam škody nebyly velké. Ale i náš dům v Hruškách má několik místností, kde se po pořádném úklidu a troše improvizace dá být, takže se tam přesunuli příbuzní a v nouzových podmínkách tam v prvních dnech přespávali dobrovolníci.
Kdy jste se vypravila do Hrušek?
Asi po hodině od tornáda, když konečně začal fungovat na chvíli telefon a já se spojila s příbuznými. Dojeli jsme na místo, ale byla tma, jen všude blikání a světla od hasičských a zdravotnických aut. Bylo vidět, že kostel je poničený, ale tma byla milosrdná. Celý rozsah katastrofy jsme absolutně neodhadli.
Jak to na vás psychicky dopadalo a dopadá?
Ve čtvrtek v noci to byla spíš nejistota, až k domu nás policie a hasiči nepustili. V pátek jsem byla v práci. Na pobočku chodili lidi a vyptávali se, povídali si mezi sebou a koukali jsme na fotky, videa. To byl šok, totální hrůza, v noci to opravdu tak hrozně nevypadalo. Videa z dronů natáčela místa, kudy často chodím a já vůbec nebylo schopná poznat, kde to je. To mi začal teprve docházet rozměr té zkázy. Ale nejvíc to na mě dopadlo asi v sobotu. Pan vedoucí mě pustil o dvě hodiny dřív domů, a prodavačka ze sousedního obchodu se hned ozvala, jak to je možné, hned mi to záviděla. Závist se tu rozjela ve velkém, ale to bych odbíhala od dotazu. Vydala jsem se do Hrušek, dojela jsem, kam to autem šlo a zbytek k domu šla pěšky. Už kus před obcí bylo vidět, že lesy okolo jsou pryč, zbyla jen holina. První ulice vypadala docela normálně, jen okna potlučená. Dál už jsem ale nic nepoznávala. Kde bývaly ulice, byly trosky a někde ani to ne, prostě planina. Lidé vyhazovali z rozbořených domů poničené věci, hračky, plyšáky a ostatní po tom šlapali a házeli to do kontejnerů. Nejhorší bylo vidět lidi, často i známé, kamarády, jak procházejí tou spouští se zoufalými výrazy. Viděla jsem lidi, jak sedí na zemi před svým domem, ze kterého zbyla jen halda nepořádku a říkají, že na to kašlou, že už to znovu nepostaví, že už nemůžou. Dobrovolníci pro ně ze sutin zachraňovali pár použitelných věcí a majitelům to bylo jedno, byli úplně mimo. Brečela jsem hodiny v kuse, nešlo to zastavit.
Jak jste na tom dnes?
Už je to lepší, minulých pár dní jsem neměla chuť ani mluvit, byla jsem hrozně unavená. I fyzicky, protože jakmile jsem měla volno, tak jsem se snažila pomáhat, co to šlo. I když chlapi nás většinou nenechali dělat nic těžkého a spíš nás posílali pryč, ať se jim nemotáme pod nohama. S ostatními ženskými jsme hlavně odklízely střepy, které byly úplně všude. Tahaly jsme z omítky zasekané střešní tašky, kusy plechů. Odklízely lehčí věci, jako jsou izolace a podobně, zametaly, v lidském řetězu podávaly tašky na střechu. Na vztek bylo fajn rozbíjení poškozeného nábytku na menší kusy, aby se dal snadno naložit a odvést na skládku. U nás v domě jsme udělaly takovou polní kuchyni, vařily jsme a roznášely jídla. Poslední dny jsem i pomáhala ve skladech, kde se třídily dary od lidí, oblečení, drogerii, hračky a podobné. A taky jsme chodily udřeným mužským pro pivo.
Dnes mám volno, poprvé zůstanu doma, musím tu uklidit, vyprat prádlo, týden jsem na domácnost nesáhla a prádla je tu kopa, to si neumíte představit, jak člověk po dni práce v Hruškách vypadá. A chci si trochu odpočinout. Jen televizi, tu ještě hned tak nezapnu, už to nechci vidět. I když už zájem veřejnosti začal opadat, i dobrovolníků je každým dnem míň.
Kdo vlastně nejvíc pomáhá?
Celý týden tam dřou hasiči a vojáci, hlavně tam, kde je potřeba síla. Policisté taky, hodně pomáhají hlavně starším lidem vyklízet trosky a uklízet. Dobrovolníci jezdili z celé republiky, přivážely je autobusy, auty by se k nám nedostali. A lidé z různých charit roznášeli bagety, vody a také dávali hned tady na místě, mezi troskami, lidem peníze, aby mohli koupit materiál na opravy i jídlo, oblečení.
Zmínila jste závist, opravdu to lidé v takovou chvíli řeší?
To byste se divili, zažila jsem i hádku kvůli tomu, že jedna rodina dostala o dvě bagety víc než ti druzí. Lidi závidí, že mi neodlítlo auto jako jim. Ono holt každá taková situace dopadne tvrdě a jako by tornádo shodilo v některých případech nejen střechy, domy, ale některým lidem i jejich pečlivě budovanou „fasádu“. Například jsme se domluvili přes Facebook s jednou paní, že nám daruje střešní tašky, abychom mohli rychle dát střechu do pořádku. Auto neprojelo až k domu, tak je řidič složil u Obecního úřadu. Než jsme tam došli, tašky byly rozebrané. Když šel přítel pomoct příbuzným den po tornádu vyndat věci z auta, na které spadl kus domu, byly už pryč i s autorádiem. Policie musela začít kontrolovat auta při výjezdu z obce, protože mnoho „pomocníků“ odjíždělo s kufry plnými nářadí a věcí z rozbořených domů. Zní to šíleně, že ano? Viděla jsem, jak policista vyndává z auta přede mnou motorovou pilu, kterou někdo daroval na likvidaci poškozených trámů. Několikrát se stalo, že místní chytili lidi, kteří rabovali v domech a předali je policii. Ale celkově převažuje ohromná podpora a pomoc od všech.
To je tedy síla, dá se s tím vyrovnat?
Dá, protože pár takových špatných lidí vyváží daleko větší množství těch, kteří pomáhají, ať tím, že posílají dary, nebo že přijdou na pomoc s odklízením a budováním nového. Mě osobně drží nad vodou to, jak se lidé kolem semkli, rodina, kamarádi, ale i cizí lidé. A vy.
Nadace vás oslovila a nabídla pomoc ze Zaměstnaneckého fondu, proč jste si o ni neřekla sama?
Světlana Králová z nadace mi volala hned druhý den, byla jsem tím pořádně zaskočená. Já o fondu ani nevěděla, ale i kdyby, nenapadlo by mě o pomoc žádat. Vždyť my dopadli relativně dobře, to jiní přišli o domy, auta, o všechno. Já jsem zvyklá si pomoct sama. Navíc jsem neslyšela jsem o žádné firmě, co by takhle lidem pomáhala. Je to neskutečné.
Jak peníze využijete?
Jako první opravíme střechu a okna, aby do domu už neteklo a pak se uvidí, postupně, jak to půjde. Materiál se skoro nedá sehnat, chybí tu odborníci, profesionální řemeslníci. A určitě chci trochou peněz pomoci i rodině.
Nadace chce postiženým obcím na podzim pomoci s výsadbou stromů, co si o tom myslíte?
Víte, já přírodě dřív moc pozornosti nevěnovala. Teď, když vidím, že tu v okolí lesy jsou tak poničené, stromy z obcí prakticky zmizely, říkám si, že tohle nebude legrace napravit. Ono jak tu nejsou stromy, je tu šílené vedro. A pravda je, že pojistky, dary, státní pomoc půjde na stavbu zničených domů, opravu silnic, rozvodů vody, elektřiny a tak, ale na zeleň asi lidé moc myslet nebudou, to je teď luxus. Já si taky říkala, že ten starý strom na dědově vinici musím nahradit. Až vinici obnovíme, nějaký tam zasadím, ale to až někdy. Takže si myslím, že jestli to už na podzim půjde, bude skvělé, pokud nám nadace pomůže a budou tu zase stromy. Jsem za nadaci moc ráda, děkuju, že nám pomáháte.
Zaměstnanecký solidární fond (ZSF) byl založen, aby v nejtěžších životních situacích poskytoval finanční pomoc kolegům i jejich rodinám. Pomoc je určena zaměstnancům ze všech firem holdingu. Fond shromažďuje dobrovolné příspěvky zaměstnanců, které společnost Tipsport ztrojnásobuje.
